Máme doma prvňáčka
Období nástupu dítěte do školy je velmi důležité pro jeho pozdější školní
úspěšnost.
V tomto období se formuje vztah dítěte ke škole, jeho motivace, jeho vnímání sebe samého jako
školáka, vztah k autoritě, návyky důležité pro další školní docházku. Podívejme se, jak jej jako
rodiče můžeme podpořit.
Vstup do školy je pro dítě velká a náhlá změna, která pro většinu dětí a rodičů znamená značnou
zátěž. Nejedná se jen o změny v požadavcích na výkon a pozornost dítěte, ale také o změnu
životního stylu rodiny. Adaptace na školu trvá měsíc až dva, adaptují se děti i rodiče. Pro dítě
zahájení školní docházky znamená delší dobu bez rodičů, přizpůsobení se různým prostředím s
různými pravidly (rodina, třída, družina), zapojení do poměrně velkého kolektivu stejně starých
dětí, podřízení se autoritě cizího dospělého, odlišná organizace školní činnosti (od převažující hry
k učení), větší samostatnost při péči o své věci, při obědě.
Projevy napětí u dětí
Na svých dětech můžete v prvních dnech a týdnech školní docházky pozorovat zvýšené napětí,
které se může projevovat například větší mírou konfliktů i doma mezi sourozenci či mezi dítětem
a rodinnými příslušníky. Děti mohou být unavené. Poznáte to tak, že nereagují na některé podněty
tolik jako dříve a preferují hru o samotě. U některých dětí můžeme sledovat úzkost a pláč kvůli
banálním příhodám (zapomenutý sešit ve škole atd.). Zvláště ze začátku mají noví žáčci obtíže se
soustředěním na domácí přípravu. Rodiče může znervózňovat, že jsou neklidní a stále si musejí s
něčím při úkolech hrát. To vše ale patří mezi běžné projevy navykání si na školu. Poměrně často
se objevují obtíže při usínání nebo zlé sny.
Děti mohou vykazovat známky nepřizpůsobení i ve škole formou neklidu, otáčení, neposedností,
problémy se soustředěním, hravostí, obtížemi při podřizování se kolektivnímu vedení. Některé
signály jsou závažnější a jejich řešení by mělo být předmětem spolupráce rodičů, školy a případně
dalších institucí. Jedná se o případy, kdy dítě odmítá ráno vstávat do školy, nebo o ranní
nevolnosti, bolesti hlavy, břicha, zvracení. Zvláště varující je, když se tyto příznaky neobjevují ve
dnech, kdy není škola.
Když se dítě se školou „nepopere“
Dítě, které se obtížně vyrovnává s napětím, nemá dostatečnou kapacitu pro učení se novým
vědomostem a dovednostem. Proto se obtíže mohou projevit také při výuce: dítě zažívá neúspěch,
nedaří se mu, nepostupuje, zaostává. Od rodičů a učitelů dostává signál, že nestíhá. Začíná se
považovat za neúspěšné, selhávající. Tato skutečnost je zdrojem dalšího napětí, které dítěti opět
ubere kapacitu k poznávání a může vést k dalšímu zhoršení. Připomíná vám to bludný kruh?
Oprávněně.
Zažívání neúspěchu ve škole vede ke snížení sebehodnocení dítěte a brání postupu v učení. Působí
na další vývoj osobnosti dítěte a dítě jej negativně prožívá. Zároveň ovlivňuje postavení dítěte v
kolektivu třídy, které je významné pro utváření vztahů k druhým lidem i sobě samému.
Jak může rodič pomoci dítěti zvládnout nároky první
třídy
Nejlépe můžeme dítěti pomoci tím, co očekáváme, co říkáme nebo neříkáme a co děláme. Buďme
připraveni, že dítě může zažívat obtíže a může potřebovat více naší podpory v některé oblasti.
Každé dítě je jiné a každé zvládá některé věci snadno a jiné s obtížemi. Nechtějme po dětech to,
co nám nešlo. Nežádejme ideální děti, vrcholové výkony. Nečekejme ideální průběh jen proto, že
nám se hodí a pro nás je snadný. Rodičovství je dobrodružství a to s sebou nese zvládání
nejrůznějších problémů a obtíží. Buďme zaměřeni na dítě, na jeho potřeby. Radujme se z jeho
úspěchů, z jeho silných stránek a citlivě mu pomáhejme zvládat to, co je pro něj těžké.
Očekávejme, že dítě věci dokáže zvládnout! Když dítěti dokážeme věřit, naučí se i ono samo
sebedůvěře.
Co říkat a co neříkat
Dítěti pomůžeme, když mu dáme možnost poznat, že i my dospělí můžeme být nervózní či
vyplašení z nových úkolů a situací a trvá nám, než si zvykneme. Můžeme dítěti popsat, co my
děláme v nových situacích, co nám funguje, když potřebujeme zvládat nové věci. Dejme si pozor,
abychom dítě nezahlcovali svou vlastní nervozitou. Jestliže potřebujeme říci, že jsme nervózní či
cítíme úzkost, jen to sdělujme (dítě to stejně cítí), ale tak, aby z toho pro dítě nevyplývaly žádné
úkoly či povinnosti (dítě má dost své vlastní nervozity).
Hledejme na nových situacích a výzvách to pozitivní a sdělujme to dětem. Můžeme jim vyprávět
příběh našeho dětství: jak jsme postupně přijímali nové úkoly a novou odpovědnost. Jak jsme
zvládali to, co nám zprvu nešlo.
Spojme dnešní úkoly a nároky s přípravou na dospělost a upozorněme dítě, že hlavní úkol rodiče
je připravit své děti na dospělost a samostatnost. Oceňujme, že se dítě pustilo do dalšího období a
vyjadřujme svou připravenost stát při něm a pomoci, když to bude třeba.
Dobré je oceňovat vše, co ocenit můžeme. Zaměřujme se na správnou snahu, za vhodné cíle a
oceňme, i když je dítě zatím nedokázalo realizovat.
Zásady pro správnou domácí přípravu
Stálé místo s vhodným osvětlením a dostatečným klidem, rodič kontroluje správné sezení,
správné držení tužky. Nezapomínejme vyvětrat!
Důležité je najít optimální dobu pro domácí přípravu a stanovit na celý týden stálý rozvrh.
Pokud je to možné, začínejte s dítětem domácí přípravu každý den ve stejnou dobu.
Optimální délka domácí přípravy je 30 min., přičemž by neměla přesáhnout 60 min. Vhodné
je zařadit ji v obdobích vyšší připravenosti k učení (9–12,30, 15–17,30). Je lepší vyvarovat se
doby útlumu (18–20).
S domácí přípravou nezačínejme hned po příchodu domů, dopřejme dítěti krátkou
přestávku, vydechnutí, činnost, kterou si samo zvolí.
Zařazujte raději častěji kratší přestávky než jednu dlouhou. O přestávce si dítě může např.
zacvičit, kousek se projít, omýt se vodou. Nevhodná přestávka je hra, televize.
Bezprostředně po učení by neměly následovat jiné, silnější prožitky, které by vytvořené
spoje narušovaly, např. akční film v televizi.
Vyvarovat se hádek a konfliktů při domácí přípravě. Motivace, kterou dítě ztratí, se
obtížně znovu nastavuje. Nejlepší odměnou pro dítě je ocenění rodiče.
Co dělat a nedělat
Nastavit čas vstávání a příliš neměnit režim spánku a vstávání ani ve dnech školního
volna. Dbát na dostatek kvalitního spánku.
Optimalizovat ranní vypravování tak, aby nebylo více stresující než škola a její nároky. V
některých rodinách je ranní odchod z domu doprovázen konflikty, spěchem, napětím, které
nesvědčí dětem ani rodičům. • Vytvořit denní režim tak, aby probíhal každý den podobně, a
dodržovat ho.
Dítě nepřetěžovat kroužky a zájmovou činností. V první třídě klidně bez kroužků nebo jen
ty zavedené. Doporučuji nepřidávat nové.
Nastavit pravidla a dodržovat je. Rodič nemusí křičet a prosazovat pravidla za cenu
konfliktů, může mluvit klidným hlasem. Jestliže je důsledný a dítě pochopí, že na pravidlech
trvá, bude je respektovat.
Přenášet odpovědnost na dítě: vybrat oblasti, kde dítě již může být samostatné nebo s
asistencí rodiče, a oblasti, kde dítě potřebuje přítomnost rodiče. Dítě si například může věci
do školy chystat samo s asistencí rodiče dle rozvrhu. Postupně experimentujme s
přesouváním dalších drobných úkolů na dítě. Kontrolujme, ale neznechucujme. Oceňme to,
co se povedlo, iniciujme dodělání tam, kde výsledek neodpovídá, ale nekritizujme! Snažme
se, abychom dítěti nesebrali chuť a motivaci.
Obavy a fámy před nástupem prvňáčka do školy
1) Děti by měly psát domácí úkoly hned, jak přijdou ze školy (nejdřív práce, potom zábava).
Volba vhodného času k domácí přípravě prvňáčka (psaní domácích úkolů, čtení) je
individuální. Vše se odvíjí od konkrétního denního programu rodiny. Rozhodujícími
faktory jsou návštěva kroužků, školní družiny, ale i pracovní vytížení rodičů, které je také
nutné brát v úvahu. Obecně by mělo platit, že dítě bude mít mezi ukončením školy a
domácí přípravou zařazenu jinou aktivitu, u které se uvolní, odreaguje. Domácí přípravu
je vhodné rozdělit raději na dva kratší úseky než od dítěte vyžadovat soustředění po
delší dobu. Znamená to, že si již odpočatý malý školák napíše domácí úkol, poté si hraje
a pak se spolu s rodičem připravuje ke čtení, kterému je třeba se věnovat každý den
přibližně 10 minut.
2) Aby byl úkol pěkně napsaný, je třeba ho nejdříve nechat dítě napsat „nanečisto“. Tzv.
psaní nanečisto není pro dítě vhodné. Ruka se při cvičném psaní unaví a úkol se mu už
nezdaří napsat tak hezky. Pro zopakování tvaru některého písmena nebo obtížnějšího
slova je vhodné mít např. stíratelnou tabulku, na které si dítě může správnou podobu
písma vyzkoušet.
3) Každé dítě by mělo přejít z psaní tužkou na psaní perem nejpozději po dvou měsících v
první třídě.
Zahájení psaní perem je závislé na tlaku ruky na psací potřebu. Aby tento tlak nebyl
příliš velký, je třeba věnovat dostatečnou pozornost uvolnění ruky a rozvoji jemné
motoriky. Tento rozvoj je u každého dítěte individuální, proto také převedení dítěte na
psaní perem volí paní učitelka/pan učitel individuálně. Většinou se tak stane v průběhu
listopadu.
4) S dítětem stačí rozcvičit ruku před psaním, po psaní už to není potřeba.
Vývoj společnosti a jeho technické vymoženosti jsou na takovém stupni rozvoje, že nás
nepřekvapí, když již malý předškolák tráví čas u počítače. Přirozený pohyb dítěte venku
a při hrách je méně častý, než tomu bylo dříve. Přetěžování některých skupin svalů je
rizikové pro další zdravý růst dítěte. Proto je třeba věnovat pozornost nejen procvičení a
uvolnění ruky před psaním a po jeho ukončení, ale také po ukončení práce/zábavy u
počítače. Jak s dítětem protáhnout přetížené svaly nebo uvolnit ruce před psaním,
ukazuje videosekvence na stránkách www.jak-spravne-psat.cz.
5) Správné držení pera se dítě naučí ve škole. V předškolním období děti často kreslí,
vybarvují omalovánky. A již v této době je třeba vést dítě ke správnému držení psacích
potřeb. Zafixované špatné držení se v průběhu 1. třídy jen velmi těžce přeučuje a někdy
se nezdaří vůbec. Fotografie i s popisem správného a špatného držení psacích potřeb
jsou k nahlédnutí na www.jak-spravne-psat.cz.
6) Ve škole se děti budou učit psát novým písmem.
Comenia Script je nově navržené zjednodušené písmo. V současné době se pilotním
projektem ověřuje jeho vhodnost pro určité skupiny dětí, které například mají obtíže při
osvojování latinky. Aktuálně ale není důvod, proč by se mělo dosavadní písmo rušit a
nahrazovat novým.
7) Před nástupem do školy musí umět dítě psát tiskací písmena.
Malé děti jsou zvídavé a u některých se objevuje velká chuť umět psát „jako dospělý“.
Rodiče je často naučí podepsat se. Pro svoji jednoduchost k tomu volí velká tiskací
písmena. Není však podmínkou, že by tuto činnost muselo dítě zvládnout ještě před
zahájením školní docházky.
Autorky článku: Mgr. Magdalena Valášková, Mgr. Michaela Širůčková
Výběr psacích potřeb – jaké zvolit?
Text: Mgr. Marie Tomanová
Písmo je jedním z důležitých prostředků mezilidské komunikace. Základy písma si osvojujeme již v prvních letech školní docházky – přesněji od prvního ročníku základní školy. Během školní let dochází postupně k automatizaci písma a následně vzniká vlastní rukopis, který je pro každého jedince typický a mnohé o něm vypovídá. I když se to nezdá, tkví základní úspěch ve volbě vhodného psacího nástroje. Vše má ale svůj řád a posloupnost vývoje správných návyků, které nelze při nácviku psaní přeskočit. Tyto návyky vznikají již při prvním seznamování se dítěte s psacími nástroji. Bohužel praxe na základních školách potvrzuje, že mnohé děti mají zafixované špatné návyky, které se jen velmi těžko odstraňují a někdy se je nepodaří odstranit vůbec. Nabízí se zde otázka: „Jaké jsou zásady pro správné psaní?“ Velmi důležitá je prvotní motivace dítěte, kterou mohou být například nové krásně barevné pastelky (nejlépe trojhranné – později si vysvětlíme proč). Radost z vlastních výtvorů je obvykle veliká a je základem úspěchu.
Dalšími důležitými prvky jsou správné sezení, uvolnění ruky a držení psacích potřeb. Podmínkou pro budoucí úspěšné psaní je vhodná výška nábytku odpovídající věku dítěte, jenž zajišťuje dítěti pohodlné sezení na celé židli a s tím spojenou stabilitu. Ruku je potřeba uvolňovat před psaním i během psaní. Poslouží nám k tomu nepřeberné množství říkanek a pracovních listů s cviky na uvolnění. Tyto listy jsou k dostání v různých publikacích v kamenných nebo internetových obchodech, přičemž součástí zmíněných publikací jsou ukázky, jak tyto cviky provádět. Posledním, výše zmiňovaným návykem je držení psacích potřeb – neboli správný úchop. Téměř každým úchopem lze psát a děti jsou schopné vytvořit si skutečně neuvěřitelné a jen stěží popsatelné
úchopy. Jeden jediný úchop je však pro lidskou ruku ten nejpřirozenější a nejefektivnější z hlediska pohybů dlaně a prstů, jedná se o úchop špetkový – palcem a prostředníčkem. Palec se o tužku (pastelku, pero, …) opírá bříškem a prostředníček ji podpírá. Ukazováček je položen lehce shora. Tento úchop je jediný správný. Všechny ostatní úchopy psaní komplikují a znesnadňují. K těmto nejdůležitějším zásadám patří ještě správné natočení
materiálu, na který dítě kreslí nebo píše (sešit, papír, …), a vhodné osvětlení. První, kdo by měl dítě s těmito návyky začít seznamovat, jsme my rodiče. Zásady správného psaní jsou posléze upevňovány v mateřské škole a následně ve škole základní, kde je již písmo nacvičováno v pravém slova
smyslu.
K dobrému startu a radosti dětí z psaní přispěje i volba vhodných psacích a kreslících potřeb. Současný trh jich nabízí opravdu velké množství, které se liší cenou, barevností, materiálem, pomůcky pro praváky či pro leváky, atd. A zde se nabízí otázka: „Která tužka (pero, pastelka, …) je vlastně pro mé dítě nejvhodnější?“ Již malým dětem předkládáme různé psací a kreslicí potřeby, což patří k jejich správnému rozvoji. V první řadě bychom měli mít na mysli bezpečnost dítěte. Proto vždy volíme výrobky bez ostrých hrotů a drobných součástí, které by mohlo dítě spolknout. Abychom vedli děti ke správnému úchopu a držení, volíme lehké psací potřeby s ergonomickou úchopovou zónou – v horní třetině mají trojúhelníkový tvar, který přirozeně vede dítě ke
správnému, tzv. „špetkovému držení“. Dítě si tak nenamáhá zápěstí a ruku, proto ho ani po delší době nechytají křeče. Nicméně ani tento ergonomický tvar sám o sobě nezaručí správné psaní, pokud dítěti nejsou od útlého věku vštěpovány výše zmíněné zásady.
K uvolnění ruky a zmenšení tlaku přispívá malba štětcem, kreslení fixou, (voskovkami, …), které volíme z důvodu měkčího hrotu, než má pastelka, ale i pro jejich barevnou škálu, jenž dítě motivuje a podporuje rozvoj fantazie. Skvělou pomůckou je také tzv. školní tabulka, která je po obou stranách stíratelná a píše se na ni fixem. Je to velmi vhodná pomůcka pro kreslení i psaní. Učitelé v prvním ročníku ji při výuce psaní často využívají, protože uvolňovací cviky i vlastní nácvik písmen lze provádět lehce a bez velkého tlaku na fix.
Po nástupu do první třídy píší děti nejprve tužkou (vhodná je tužka tvrdosti č. 2). Po odlehčení ruky přecházejí na psaní perem. Jaké pero ale vybrat? Na trhu je jich opět nabízeno velké množství. Vhodné pero bychom neměli kupovat jako překvapení, ale vždy s dítětem. Aby se totiž dítěti s perem dobře psalo, musí mu padnout do ruky a dobře se držet. A zde narážíme na problém v ergonomicky tvarovaných úchopech, neboť každé dítě má jinak tvarovanou ruku a to, co vyhovuje jednomu, druhému již vyhovovat nemusí. Důležité je, aby část v úchopu byla měkká a neklouzala. Cena dětských per se pohybuje od pár korun do řádů několika set korun. Pokud bychom se řídili pouze cenou a mysleli si, že dětem stačí pero levnější, protože je přece stejně hned ztratí nebo rozbijí, měli
bychom si uvědomit, že pero je základní pracovní pomůckou, která ovlivňuje výsledky jejich učení. Pro prvňáčka volíme buď tzv. rollery (tornáda) nebo inkoustová pera. Rollery jsou psací pomůcky, které mají smazat rozdíly plnicího pera a propisky. Roller má jinou viskozitu inkoustu, je na bázi gelu (ne oleje jako u propisky). Inkoust se lépe vsakuje do podložky a umožňuje tak snížit tlak na ni. Na vrcholu mají jen otáčející se kuličku, kterou nelze zdeformovat ani rozskřípat. Psaní je pohodlné, hladké a rychlé. Rollery jsou většinou levnější než inkoustová pera.
Plnicí (inkoustová) pera jsou bohužel v současné době neprávem přehlížena (přetrvává strach z kaněk a rozskřípaných hrotů, když dítě ještě nemá dostatečně uvolněnou ruku a příliš na pero tlačí. U rollerů přílišný tlak nevadí, kulička rolleru se nezničí, ale nepomáhá ani odstranit přílišný tlak na psací nástroj a tím upevnit správné návyky při psaní).
Já osobně jsem zastáncem klasických plnicích per s hrotem a při výuce prvňáčků je rodičům důrazně doporučuji. Konstrukce a psaní hrotem má mnoho předností proti rollerům. Základní předností je, že hrot při psaní nasměruje přirozeně sklon písma a nedochází k jeho odklonu. Nepíše ze všech stran jako roller. Dítě s ním nemá možnost při psaní točit a hrát si, protože by mu nepsalo. Klasické pero s hrotem dítě přesně učí správnému psaní. Práce s
ním a nácvik správného psaní je však mnohem náročnější a vyžaduje více trpělivosti dítěte, učitele i rodičů. Výsledek ale stojí za to!
Dobré rady pro rodiče, prarodiče, učitele a všechny, kteří mají chuť číst dětem.
⇒ Dětem začněte číst co nejdříve. Čím dříve je motivujete, tím je to snazší a lepší.
⇒ Čtěte tak často, jak máte vy a dítě (nebo žáci) čas.
⇒ Začněte obrázkovými knihami, které mají jen pár vět na stránce. Poté postupně přecházejte
ke knihám, které obsahují stále více textu, a nakonec ke knihám, jež jsou členěny do kapitol, a
k románům.
⇒ V průběhu čtení udržujte zájem čtenářů tím, že se občas zeptáte: „Co myslíš, že se teď
stane?“
⇒ Čtěte občas texty, jež jsou nad intelektuální úrovní dítěte, a dejte mu tak prostor k
přemýšlení.
⇒ Vyhýbejte se dlouhým popisným pasážím, pokud je dítě svou představivostí a délkou
pozornosti ještě neumí zvládnout. Jejich zkrácení nebo úplné vypuštění jistě není chybou.
⇒ Dejte posluchačům chvilku na to, aby se usadili a duševně i fyzicky se naladili na příběh. Jdeli o příběh, začněte tím, že se zeptáte, co se stalo, když jste včera skončili. Nálada je v
naslouchání důležitým faktorem. Rozkazovačné „teď přestaňte, posaďte se rovně a dávejte
pozor“ nevytváří atmosféru naladěnou na příjem.
⇒ Nečtěte příběhy, které se vám samotným nelíbí. Váš nezájem se v průběhu čtení projeví a to
popírá jeho smysl.
⇒ Nezahlcujte posluchače. Při výběru četby ke čtení nahlas zvažte intelektuální, společenskou
a emoční úroveň svého publika. Nikdy nečtěte texty, které jsou nad emoční úrovní dítěte.
⇒ Při výběru povídek ke čtení nahlas se vyhněte knihám, které jsou příliš zatíženy dialogy; jsou
obtížné pro čtení nahlas i poslouchání. Všechny vsunuté odstavce mají usnadňovat tiché čtení.
Čtenář vidí uvozovky a ví, že jde o nový hlas, jinou osobu, která hovoří – ale posluchač to neví.
A pokud spisovatel na konci nepoznamená, že to či ono „řekl pan Murphy“, posluchačstvo nemá
pojem o tom, kdo co řekl.
⇒ Nevnucujte dětem výklad příběhu. Příběh je možné si prostě vychutnat, není zapotřebí, aby
měl nějaké poslání, stejně budete mít látku k diskuzi.
⇒ Nepoužívejte knihu k výhrůžkám („Pokud si neuklidíš pokoj, nebude večer povídka!“).
Jakmile dítě nebo třída vycítí, že jste z knihy učinili zbraň, změní svůj postoj ke knihám z
kladného na záporný.
